Práce, která nebaví...

Po čase jsem zavítala s mojí malou parádnicí do obchodního centra. Důvodem byla zastávka na občerstvení při cestě a trocha jiné zábavy pro malou v těchto deštivých dnech. Aktuálně cvičíme chůzi, takže jsme mimo jiné zavítaly do několika naleštěných obchodů, co je jako nového. Všude liduprázdno, takže asi nebude problém s obsluhou, která nám jistě vyjde ochotně vstříc. A na tomto místě zmíním i jméno daného OC, jednalo se o centrum Eden ve Vršovicích.

První obchod byl shodou okolností i obchodem s dětskými věcmi. 

Obchod prázdný, prodavačka v družném hovoru s nějakým známým. Když jsme dorazily asi do poloviny obchodu, bylo vidět, že je docela rušíme (popisovala jsem dcerce, co kde vidím). Tak se na nás úzkostlivě podívala a dotázala se: "Jak Vám mohu pomoci?".
Obsahově nic vybočujícího, avšak tónem, kterým nabízíte pomoc osobě trpící stařeckou demencí, která se bohužel již delší dobu neorientuje a nemůže najít cestu do svého ústavu. Odpověděla jsem dotazem, zda opravdu vypadám tak ztracená. Reakce mě pochopitelně už vůbec nezajímala.

Šly jsme dál... V dalším obchodě byly sportovní věci (opět prázdno, bez lidí). Dopředu jsem hlásila, že se jdu jen tak podívat, abych rovnou uvedla situaci na pravou míru a předešla dalšímu nedorozumění. Prodavačka tento záměr úsečně odsouhlasila, čímž považovala celou věc za vyřízenou.

Ve třetím obchodě (opět bez lidí) prodavačka ani nezaregistrovala můj příchod, protože celou dobu mluvila k neviditelné osobě do hands free. Asi někomu po telefonu prodávala pár věcí, tak to má určitě přednost. 

Prošly jsme všeho všudy 3 obchody a po pravdě už jsem zde víc času trávit nechtěla.

Možná si říkáte, že jako osoba vedoucí malé mrně nemám žádnou velkou kupní sílu, takže co ztrácet čas těmito případy. Ale ono je to stejné, i když občas vyrazím sama. Ve většině obchodů naprostý nezájem, natož aby Vám obsluha cokoliv sama od sebe nabídla.

Vzpomínám si, že jsem asi před 9 lety zavítala do Říma a v tamním butiku se mě ujaly obě prodavačky, které v něm byly a obsluhovaly současně i jiné zákazníky. Ujaly se mě tak, že jsem tam nechala během hodiny v přepočtu 8 000 CZK. A kdyby mě tehdy máti nevytáhla pryč, tak to bylo výrazně víc. Během chvíle jsem byla oblečena ve slušivých věcech, které mi navíc i padly a které nosím dosud (má postava je bohužel vysoká a štíhlá, tj. nic, co by běžná zdejší konfekce podporovala). Ale to není rozdíl pouze ve způsobu prodávání, je velký rozdíl v oblékání zde a v Itálii, který asi není třeba více komentovat. Jeden případ za všechny - nedávno jsem viděla v Praze na přechodu osobu, která měla místo deštníku na hlavě igelitku. Neuvěřitelné.

Abych to celé uzavřela, o dost ochotnější než u nás mi přišli i prodavači v Nepálu. Je škoda, že tahle práce u nás nikoho moc nebaví. Ale zase, člověk tak nějak ušetří. Třeba na novou cestu do Říma. :-)