Kolo a já

Původně jsem na toto téma chtěla napsat v rámci jiné sekce (Poezie a próza), aby se člověk tak nějak schoval, jakože píše vlastně úplně o někom jiném... Ale nakonec jsem od tohoto záměru upustila. Náhodou, chtěla jsem být kdysi spisovatelkou a něco dobrodružného jsem i napsala (tuším to byly historky odkudsi z plavby moře), ale pak jsem to celé vyhodila, no, trochu jsem se asi unáhlila; možná jsem mohla být dneska bohatá, škoda, co se dá dělat... 

Ale k věci... Kolo jsem měla vždycky ráda. Už proto, že v dětství se bere zavděk jakoukoliv hračkou, včetně kola. Okolí říká, že jsem se naučila prý poměrně rychle - docela málo pádů a žádné šití hlavy (nezapomeňte, tehdy žádné helmy nebyly)... 

Pamatuji si, jak jsme hned se sestrou a se sousedem vyrazili na závodiště motorek blízko mého tehdejšího bydliště (Ledeč nad Sázavou). Docela pěkné sjezdy, největšímu kopci se tuším říkalo Amerika, občas ho na té motorce někdo nevyjel. A tam jsme to pěkně rozjeli. Soused i sestra sjeli, tak jsem jela naposled. Jak to dopadlo? Tehdy žádné cyklo dresy nebyly, takže to odnesly šaty - utržená kapsa; prý to byl přemet ve vzduchu. Když si nic nepamatujete, musíte věřit. Druhý velký moment byl, když jsme se sestrou dostaly onehdá k Vánocům nová kola značky Liberta (samozřejmě dámská verze). To si pamatuju jen neuvěřitelnou dřinu, kolo se dostalo na okraj zájmu. Zlatá skládačka po dědovi. 

Po létech jsem se ke kolu vrátila. Ne že bych se nějak iniciativně plahočila po kopcích, ale tak nějak se v mém okolí vždy někdo našel, kdo tomu propadl a já mám sport ráda. Nejdelší cestu, kterou jsem absolvovala, byla trasa Praha - Vídeň. Jedná se o poměrně známou a značenou cyklostezku. S tehdejším společníkem jsme naplánovali cestu, vzali vše potřebné na kola a vyrazili. Ještě jedna vychytávka. Společník měl "lehokolo" - to je takové zvláštní kolo. Ne že byste celou cestu prospali, prostě makáte v leže. A nutno přiznat, že není úplně rychlé. Což je výhoda, protože jsem všude byla první. Nejhorší kopce si pamatuji z Podyjí, na Moravě a v Rakousku to byla poměrně rovinka. Byla to sportovní dovolená, ale asi ne úplně ideální, protože je to dost dní, kdy je nutné sladit sportovní tempo a nehledět na malichernosti, jinak byste se často hádali (hm, asi jako my). Pátý den jsme dojeli na náměstí Stephansplatz ve Vídni a uzřeli krásnou katedrálu. Problém je, že po takové únavě ani nechcete moc z Vídně vidět. Co bylo ve Vídni nápadné - je zde množství cyklostezek i v centru města. Ve vyhrazených pruzích pro kola se hned cítíte bezpečněji. Zpátky jsme jeli nádhernou stezkou z Vídně do Bratislavy, z Bratislavy pak vlakem domů. Dojeli jsme dobře, ale příští cestu do Vídně jsme naplánovali už autem. Takto dlouhá cesta na kole - nevermore.

Po této cestě jsem si pořídila kolo na svou výšku (181 cm) a k tomu i nášlapy. Než jsem si na ně zvykla, bylo to docela dost pádů (a nadávek spolujezci, že ty nášlapy sakra utáhl a kde je klíč, ihned to povolit), ale vždycky jsem stihla kolo uchránit - ležela jsem pod ním, abych zabránila jakémukoliv škrábnutí.

Asi nejhezčí trasa, kterou znám v okolí Prahy, je cesta přes Voděradské bučiny. Je to nádherná cesta lesem. Naposledy jsem tuto cestu absolvovala s otcem a jeho kamarádem, který se postaral i o zábavu, když ukázal přemet na kole v lese. Pak mi tihle soutěživci chtěli ujet, jasně že jsem je nechala...

Kolo mám ráda, ale přece, jiné sporty mám radši. Třeba lezení. Tady jsou prý rozhodující první hodiny lezení. Kdo se v nich nezabije, tak už poleze. Na druhém lezení jsem se málem uškrtila. MÁLEM. Takže nyní už jen pohodové lezení. Snad to tak je, dost na to totiž spoléhám... A vůbec, doufám, že se brzy vypíše téma Lezení a já (mám v zásobě pár historek o pádech spolulezců), takže brzy nashle. :-)